pondělí 15. listopadu 2010

Lhostejnost ...

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, v dobách klidného socialismu žil, byl chlapeček.
Spokojeně bydlel ve městě, v panelákovém 3+1 a se sestrou se dělil o malý pokojíček. Navštěvoval sídlištní základní školu, pionýr, housle a přírodovědný kroužek. A měl dostatek kamarádů.

Žil spokojený život dítěte.

Jednoho dne vyrostl. Vystudoval vysokou školu, oženil se, narodili se mu děti.
Koupil starý rodinný domek na vesnic se zahradou a auto.
Každý rok pravidelně jezdil na dovolenou na hory a k moři.

A tak začal konečně žít.

Starat se o rodinu a zabezpečit ji.
Chopil se tohot úkolu jako životního cíle. Cíle, kterého nikdy není schopen dosáhnout.

A tak přestal žít, a začal si užívat.

Užívat si kratičkých chvil v životě, které mu přinášejí uspokojení. Ignorovat chování ostatních, jejich nálady a pesimismus.

A tak toto jsem já.
Zasadil jsem kytičku a mám z toho radost (netrápím se tím, že jsem nestihl zasadit kytičky dvě).
Koupil jsem si knihu a mám z ní radost (a že si jsem nekoupil i ty zbylé v knihkupectví ...)
Pubertální děti se mi svěří s jejich problémy, a mám z toho radost (a proč si ji kazit tím, že nás rodiče jinak ignorujou)
Splnil jsem zadaný úkol v práci a mám radost (a kašlu na šéfa, který hodnotí to co jsem neudělal).

A začínám být lhostejný k názorům cizích lidí.

pondělí 6. září 2010

Pavučiny

Nedělní zářijové ráno plné mlhy a ranní rosy. Ráj pro tvůrce jemných okem téměř nepostřehnutelných vláken a prezentaci jejich uměleckých výtvorů.

čtvrtek 2. září 2010

200809_Vojtík na zahradě

Naše zahrada a náš prcek před dva roky nazpět. Jako když se nic nezměnilo. Čas se zastavil. Prohlédni si celé album. Je to taková subjektivní soukromá krása.

středa 5. května 2010

Táta

Dokud v očích svých pubertálních dítek jsem stále ten, který všechno ví a všemu rozumí, baví mě žít.
(brhlíček 2010)

I velké smrduté kopřivy se železnými pichláky potřebují své víly, stejně jako všechny ostatní rostliny

Když mi někdo tupě položí otázku na vysvětlení něčeho jednoduchého a primitivního, často mám chuť mu stejně tupě odpovědět.
Smlsnout si na něm, zesměšnit ho, vychutnat si ho.
Ne mu pomoci, a jemně, na úrovni jeho inteligence mu vše vysvětlit. Ten člověk mi přece nechtěl nic zlého udělat, tak proč mám chuť se chovat negativně.

Špatná doba, stres. Na to se můžu vymluvit. V práci je nás méně, úkolů více, termíny se zkrácují, plat snižuje a potřeby zvětšují. A teď mi zavolá člověk, že mu něco nefunguje a nedokáže vysvětlit co. Ano mám sto chutí začít otázkou, jestli ho neodpojili od dvěstědvaceti ńebo jestli zkontroloval, že všechny čudlíky co mají být zamáčknuté jsou zamáčknuté, a všechny světýlka co mají svítit svítí.

Ale pak se uklidním, rozmyslím si to, a vše se snažím zvládnout. Oni za moji blbou náladu nemohou. Žijí si v poklidu, a možná, že se radují ze života. Trochu jim to zkomplikoval problém, kvůli kterému chvíli sbírali odvahu mě zavolat, ale jinak vše v zajetech kolejích.
Nebudu jim to kazit.


V její zahradě jsem zahlédla vílu! Modrou!" řekla Petulie.
„Vážně?" bylo jediné, na co se Tonička zmohla, a srdce v ní pokleslo.
„No jo! Byla ale pěkně špinavá. A když jsem se jí zeptala, jestli je opravdu víla, odsekla mi nevrle, že je... ehm... víla, co patří ,k velký, smrdutý kopřivě se železnejma pichlákama z Království zvonečků', a říkala mi ,matláku'. Nevíš, co to znamená?"


Tonička se dívala do té zarudlé kulaté tváře plná naděje. Už už otvírala ústa, aby odpověděla „To znamená někoho, kdo má rád víly", ale včas se zarazila. To by prostě nebylo fér. Povzdechla si.


„Petulie, tys viděla Nac mac Fígla," řekla. „Oni jsou jistý druh vil, nebo ještě líp, patří k malým národům, ale nejsou moc roztomilí. Jsou hodní... tedy více méně.., ale nijak zvlášť příjemní. A matlák je jedna z jejich kleteb. Ale myslím, že není nijak ošklivá."
Petuliin vyraz se nějakou chvíli nezměnil. Pak ale řekla: „Takže to bylo něco jako víla?"
„No, technicky rozhodně."


Kulatá červená tvář se rozzářila. „Tak dobře. Víš, nebyla jsem si jistá, protože ono to... ehm, no víš, jak bych ti to... no čůralo to na jednoho z trpaslíků, co má slečna Rovnovodovážná v zahradě."
„Pak to byl určitě Fígl," přikývla Tonička.
„Ehm, výborně. Předpokládám, že i velké smrduté kopřivy se železnými pichláky potřebují své víly, stejně jako všechny ostatní rostliny," uzavírala rozhovor Petulie.
(Terry Pratchett - Klobouk s oblohou)

sobota 6. března 2010

Pohlazení

"Vlak by měl jet tak pomalu,
aby motýli mohli otevřenými okny svobodně létat dovnitř a zase ven"
(Bolek Polívka, zdroj TV Nova, 6.3.2010, U mě dobrý(2008))

čtvrtek 21. ledna 2010

Co s načatým večerem

Již několik týdnů u nás probíhá povánoční úklid. Vše se třídí do tří skupin.

Skupina A - věci nepotřebné.
Skupina B - věci momentálně nepotřebné, ale uschované na pozdější dobu, kdyby se mohli stát věcmi potřebnými.
Skupina C - věci potřebné.

Skupina A je samozřejmě nejmenší a vše z této skupiny končí v popelnici na dvorku. Skupina C je objemem prostřední a obsahuje věci pro téměř každodenní použití, či věci, které se sice denně nepoužívají, ale člověk se s nimi chce pochlubit okolnímu světu, a proto si je někde vystaví. Sem patří samozřejmě oděvy všeho druhu, nové hračky, knihy, elektronika, slipy, ponožky a bačkory.
Třetí skupinu B, tu největší, jsem si záměrně nechal nakonec. Sem patří vše ostatní. Vše, co se momentálně nepoužívá, ale je mi to líto vyhodit, vše, co mi sice není líto vyhodit, ale co kdyby se to někdy hodilo, vše, o čem vím, že je to úplně k ničemu, nejraději bych to vyhodil, ale rodinná rada má jiný názor. Z této skupiny se věci nikdy nedostanou do skupiny A, ale taky mají velmi malou šanci postoupit do skupiny C.

Ten úvod jsem trochu moc protáhnul, takže k věci. Prohrabávala se a třídila skupina B.
Našel se kožený pytlíček.
Co v něm asi tak může být ?
Na omak hranatá tvrdá věc.
Juknu dovnitř.
Ejhle červená kostička.
Šestistěnná na žluté tyčce.
Zajímavé nápisy jako Ber vše, Všichni dají atd.
K čemu asi slouží ?
Že by společenská hra na dlouhé zimní večery ?
Vrátil jsem kostičku do pytlíčku, pytlíček pověsil na krk a vyrazil do práce. A každý kdo mě dnes potkal se ptal, co to mám v tom koženém pytlíku co mi visí kolem krku. A já odpovídám, že tam mám něco důležitého, něco, co se bude hodit, až bude nejhůř. Takový pytlíček poslední záchrany. Až nebudu vědět, co s načatým večerem. Společenská hra.

Vzpomínka na dětství, kdy jsme pravidelně rozkládali kartonové hrací plány, stavěli figurky, radovali se z vítězství, lamentovali nad prohrami.
Vzpomínka na školu, kde jsme tajně mastili sedmu a skóre ryli do dřeva školní lavice.
Vzpomínka na studenské hospody zachvácené desetníkovým maryášovým karbanem.

A tak jsem se rozhodl oprášit zapomenuté věci skupiny B.
A bude to vycházet na pokračování, v každém článku jedna společenská hra. Možná zapomenutá ...

A třeba i já jednou přesvědčím rodinnou radu o tom, že se dá ta hranatá věc co na nás furt bliká i vypnout.

A že vím, co s načatým večerem ...