Dokud v očích svých pubertálních dítek jsem stále ten, který všechno ví a všemu rozumí, baví mě žít.
(brhlíček 2010)
středa 5. května 2010
I velké smrduté kopřivy se železnými pichláky potřebují své víly, stejně jako všechny ostatní rostliny
Když mi někdo tupě položí otázku na vysvětlení něčeho jednoduchého a primitivního, často mám chuť mu stejně tupě odpovědět.
Smlsnout si na něm, zesměšnit ho, vychutnat si ho.
Ne mu pomoci, a jemně, na úrovni jeho inteligence mu vše vysvětlit. Ten člověk mi přece nechtěl nic zlého udělat, tak proč mám chuť se chovat negativně.
Špatná doba, stres. Na to se můžu vymluvit. V práci je nás méně, úkolů více, termíny se zkrácují, plat snižuje a potřeby zvětšují. A teď mi zavolá člověk, že mu něco nefunguje a nedokáže vysvětlit co. Ano mám sto chutí začít otázkou, jestli ho neodpojili od dvěstědvaceti ńebo jestli zkontroloval, že všechny čudlíky co mají být zamáčknuté jsou zamáčknuté, a všechny světýlka co mají svítit svítí.
Ale pak se uklidním, rozmyslím si to, a vše se snažím zvládnout. Oni za moji blbou náladu nemohou. Žijí si v poklidu, a možná, že se radují ze života. Trochu jim to zkomplikoval problém, kvůli kterému chvíli sbírali odvahu mě zavolat, ale jinak vše v zajetech kolejích.
Nebudu jim to kazit.
V její zahradě jsem zahlédla vílu! Modrou!" řekla Petulie.
„Vážně?" bylo jediné, na co se Tonička zmohla, a srdce v ní pokleslo.
„No jo! Byla ale pěkně špinavá. A když jsem se jí zeptala, jestli je opravdu víla, odsekla mi nevrle, že je... ehm... víla, co patří ,k velký, smrdutý kopřivě se železnejma pichlákama z Království zvonečků', a říkala mi ,matláku'. Nevíš, co to znamená?"
Tonička se dívala do té zarudlé kulaté tváře plná naděje. Už už otvírala ústa, aby odpověděla „To znamená někoho, kdo má rád víly", ale včas se zarazila. To by prostě nebylo fér. Povzdechla si.
„Petulie, tys viděla Nac mac Fígla," řekla. „Oni jsou jistý druh vil, nebo ještě líp, patří k malým národům, ale nejsou moc roztomilí. Jsou hodní... tedy více méně.., ale nijak zvlášť příjemní. A matlák je jedna z jejich kleteb. Ale myslím, že není nijak ošklivá."
Petuliin vyraz se nějakou chvíli nezměnil. Pak ale řekla: „Takže to bylo něco jako víla?"
„No, technicky rozhodně."
Kulatá červená tvář se rozzářila. „Tak dobře. Víš, nebyla jsem si jistá, protože ono to... ehm, no víš, jak bych ti to... no čůralo to na jednoho z trpaslíků, co má slečna Rovnovodovážná v zahradě."
„Pak to byl určitě Fígl," přikývla Tonička.
„Ehm, výborně. Předpokládám, že i velké smrduté kopřivy se železnými pichláky potřebují své víly, stejně jako všechny ostatní rostliny," uzavírala rozhovor Petulie.
(Terry Pratchett - Klobouk s oblohou)
Smlsnout si na něm, zesměšnit ho, vychutnat si ho.
Ne mu pomoci, a jemně, na úrovni jeho inteligence mu vše vysvětlit. Ten člověk mi přece nechtěl nic zlého udělat, tak proč mám chuť se chovat negativně.
Špatná doba, stres. Na to se můžu vymluvit. V práci je nás méně, úkolů více, termíny se zkrácují, plat snižuje a potřeby zvětšují. A teď mi zavolá člověk, že mu něco nefunguje a nedokáže vysvětlit co. Ano mám sto chutí začít otázkou, jestli ho neodpojili od dvěstědvaceti ńebo jestli zkontroloval, že všechny čudlíky co mají být zamáčknuté jsou zamáčknuté, a všechny světýlka co mají svítit svítí.
Ale pak se uklidním, rozmyslím si to, a vše se snažím zvládnout. Oni za moji blbou náladu nemohou. Žijí si v poklidu, a možná, že se radují ze života. Trochu jim to zkomplikoval problém, kvůli kterému chvíli sbírali odvahu mě zavolat, ale jinak vše v zajetech kolejích.
Nebudu jim to kazit.
V její zahradě jsem zahlédla vílu! Modrou!" řekla Petulie.
„Vážně?" bylo jediné, na co se Tonička zmohla, a srdce v ní pokleslo.
„No jo! Byla ale pěkně špinavá. A když jsem se jí zeptala, jestli je opravdu víla, odsekla mi nevrle, že je... ehm... víla, co patří ,k velký, smrdutý kopřivě se železnejma pichlákama z Království zvonečků', a říkala mi ,matláku'. Nevíš, co to znamená?"
Tonička se dívala do té zarudlé kulaté tváře plná naděje. Už už otvírala ústa, aby odpověděla „To znamená někoho, kdo má rád víly", ale včas se zarazila. To by prostě nebylo fér. Povzdechla si.
„Petulie, tys viděla Nac mac Fígla," řekla. „Oni jsou jistý druh vil, nebo ještě líp, patří k malým národům, ale nejsou moc roztomilí. Jsou hodní... tedy více méně.., ale nijak zvlášť příjemní. A matlák je jedna z jejich kleteb. Ale myslím, že není nijak ošklivá."
Petuliin vyraz se nějakou chvíli nezměnil. Pak ale řekla: „Takže to bylo něco jako víla?"
„No, technicky rozhodně."
Kulatá červená tvář se rozzářila. „Tak dobře. Víš, nebyla jsem si jistá, protože ono to... ehm, no víš, jak bych ti to... no čůralo to na jednoho z trpaslíků, co má slečna Rovnovodovážná v zahradě."
„Pak to byl určitě Fígl," přikývla Tonička.
„Ehm, výborně. Předpokládám, že i velké smrduté kopřivy se železnými pichláky potřebují své víly, stejně jako všechny ostatní rostliny," uzavírala rozhovor Petulie.
(Terry Pratchett - Klobouk s oblohou)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)