pondělí 15. listopadu 2010

Lhostejnost ...

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, v dobách klidného socialismu žil, byl chlapeček.
Spokojeně bydlel ve městě, v panelákovém 3+1 a se sestrou se dělil o malý pokojíček. Navštěvoval sídlištní základní školu, pionýr, housle a přírodovědný kroužek. A měl dostatek kamarádů.

Žil spokojený život dítěte.

Jednoho dne vyrostl. Vystudoval vysokou školu, oženil se, narodili se mu děti.
Koupil starý rodinný domek na vesnic se zahradou a auto.
Každý rok pravidelně jezdil na dovolenou na hory a k moři.

A tak začal konečně žít.

Starat se o rodinu a zabezpečit ji.
Chopil se tohot úkolu jako životního cíle. Cíle, kterého nikdy není schopen dosáhnout.

A tak přestal žít, a začal si užívat.

Užívat si kratičkých chvil v životě, které mu přinášejí uspokojení. Ignorovat chování ostatních, jejich nálady a pesimismus.

A tak toto jsem já.
Zasadil jsem kytičku a mám z toho radost (netrápím se tím, že jsem nestihl zasadit kytičky dvě).
Koupil jsem si knihu a mám z ní radost (a že si jsem nekoupil i ty zbylé v knihkupectví ...)
Pubertální děti se mi svěří s jejich problémy, a mám z toho radost (a proč si ji kazit tím, že nás rodiče jinak ignorujou)
Splnil jsem zadaný úkol v práci a mám radost (a kašlu na šéfa, který hodnotí to co jsem neudělal).

A začínám být lhostejný k názorům cizích lidí.