Chov eurofauny

Tak jsem si konečně splnil moje životní přání, mám první ptačí voliéru a v ní ptačí jedince žijící běžně kolem nás. Já starý, ne moc aktivní ornitolog, spokojený s tím, že kolem mě na zahradě zpívají mí oblíbenci, jsem vždy zastával názor, že je ptáčkům venku vždy lépe a že je tak trochu barbarství je zavírat do klece. Ale zároveň jsem po tom tak nějak toužil.
Ještě tak papoušky, astrildovité a kanáry, kteří nikdy volnost přírody nepoznali, ale chovat v kleci něco, co by mělo být venku jsem zavrhoval. Ale při návštěvě ZOO i obdivoval.
A teď mám ve voliéře párek zvonků, stehlíků a zvonohlíků.
Prostě jsem nějak zavrhl své vlastní předsudky a zkusím vlastní chov. Samozřejmě jsou to všechno jedinci již narození v zajetí, venku by stejně dlouho nepřežili. Budu se snažit jim vytvořit co nejlepší prostředí, tak aby se cítili jako v přírodě ale zároveň se budu snažit, aby si přivykli na přítomnost člověka.
Zakoupil jsem je na Slovensku u chovatele eurofauny a vpořádku přivezl domů. Snažím se najít něco ohledně legislativy chovu eurofauny v Čechách, ale zatím jsem neuspěl.

Tuto neděli 24.8.2014 jsem vybavil voliéru větvemi, bidýlky a krmítky a ptáky do ní vypustil. Jaké jsou tedy první moje zkušenosti.

Krmení - každý z druhů, už kvůli jejich velikosti a zřejmě i zvykům by mohl žrát něco jiného. Zvonci mají velký silný zobák, takže se asi hodí větší semena, stehlíci jsou střed a zvonohlíci zase potřebují něco drobnějšího. Začínám tedy směsí pro kanáry, která obsahuje řepku, lesknici, proso, loupaný oves, len a semenec. A pár barevných, asi vitamínových drobků. A k tomu přidávám žíhanou slunečnici. Ta chutná zvonkům, ale i zbytek semínek se sní, jen proso a to hlavně červené nějak nechutná. Zavěšují i listy pampelišky, ale na rozdíl o kanárů jim zatím moc nejede. Občas přidám pár stvolů jílku, ale taky si na něj zatím zvykají. Mimo nádoby na vodu jsem jim dal i misku na koupání, ale na rozdíl o kanárů se zatím moc necachtají.
Pozorování - nejvíce v pohodě jsou stehlíci, mají nejmenší strach, hlavně sameček, který je trochu více dominantní, chodí hned na nové zrní, vše ostatní odhání. Zvonohlíci jsou nenápadní, ale protože jsou nejmenší, tak jsou zatím ve všem pozadu. Největší plašani jsou zvonci, vadí jim moje přítomnost, i když jsem v klidu u klece, stále létají z větve na větev, uklidní se, až když odejdu. S těmi bude asi největší problém, musí si na moji přítomnost zvykat postupně. Uvidím. Trochu mám i obavu z toho že jsem koupil dva samce, uvidím později. U zvonohlíků je pár jasný, jsou barevně odlišení, u stehlíků je samec pánem páru, takže to umírněnější je asi samička. Ale u zvonků je sice možná samička trochu menší než samec a i žlutá v ocase není tak svítivá jako u samce, ale přesto je celkem dost zelená, a zatím se i více zvonivě ozývá než ten, kterého jsem koupil jako samce.

A JAK TO CÍTÍM JÁ, BRHLÍČEK

http://www.jajsem.com/jak-to-citim-ja-brhlicek-muj-maly-pribeh-o-poznani-propojeni

Kristepane, proč nás tolik trestáš. Taková hezká paní a tolik krásných, ale úplně nesmyslných keců.

Proč raději nezůstala to krásné letní poledne u toho krájení oběda (pozn. to je taková ta práce, kdy se vytáhne z lednice oběd, a nakrájí se na potřebný počet dílků, hmm).

Já tedy zkráceně popíšu, co paní popsala zdlouhavě a pak tomu dodám vlastní zkrácený názor.

No prostě ji při "krájení oběda" narazil brhlík do okna a ona ho praktikami z kurzu "reconnectivního léčení" přivedla k životu (to jsem schopen ještě překousnout).
Brhlíček pochopil, že byl obživen zázračnými metodami, a odměnil pani náležitým brhličím způsobem (ach jo).
Prostě si láskyplně navzájem zírali do očí, hladili se a mluvili spolu. A to celých 10 minut. A pak byl slovně propustěn (drsný).
A za 14 dní se situace opakovala (proč by si za kousek té lidské něhy tu svoji hlavičku nerozmlátil). Jen s tím rozdílem , že pak již sám vylezl na ruku a křehoučkými nožičkami chytil paní za prst (ježíšikriste, třeba jí chtěl pogratulovat, a nebo měl již poškozenej mozeček).

Takže - miluji přírodu a ptáčky obzvláště. Také mám občas pocit, že ten rehek, co sedí naproti na plotě mě pozoruje, poslouhá a za chvíli mi bude zobat z ruky.

Omyl !!!!

Ptáci mají svojí inteligenci, ale ta jim velí, co nejbystřeji pozorovat nepřítele a co nejrychleji mu zdrhnout.
Ano jsou domácí ptačí mazlíčci, kteří se chovají jinak, ale u nich byla náklonnost k lidskému tvorovi vypěstováná dlouhodobým učením a zvykáním.

Ale tohle je absulutní nesmysl. Ještě že článek nekončil happyendem - jako že měli svatbu, plno dětí a jestli neumřeli ...

Jen méně takových článků :-(

brhlíček

Syndrom elektronického oka

Nastala éra elektronické komunikace.

Píšeme blogy, prezentujeme své zážitky na sociálních sítí, nahráváme své video záznamy na videoportály.

A proč vlastně ?

To že se lidé rádi chlubí je samozřejmě v pořádku, ale proč nás láká prezentace před "naplněným sálem" ? Čím více lidí, tím lépe. Čím více pseudo-kamarádů, tím je to zajímavější.

Abych řekl pravdu, tak sám nevím.

Já se "snažím" striktně odlišovat prezentaci před veřejností od chlubení v rámci rodinného kruhu. Ano uvozovky jsou na místě. Snažím se, to neznamená, že to vychází.
A jestli se chci chlubit, musím mít čím.
A tak vědomě, či automaticky pořizujeme informace o všem co se kolem nás děje. Fotíme, natáčíme, a pak se to snažíme prezentovat.
A prožitek událostí kolem nás máme až zpětně, ze záznamu. A tak stále častěji odcházíme z místa dění s množstvím záznamů, avšak nemame ponětí, čeho jsme se účastnili.
A moderní technika nám to čím dál tím více umožňuje. Už nemusíme tahat, těžké videokamery a foťáky. Lehoučké digitální přístroje, a v poslední době chytré telefony nám to ulehčují.

Je to dobře ?

Odpověď asi nechám na každém z nás.
Pravda je ta, že poslední dobou přicházím z výletu, ze společenské kulturní či sportovní akce a vlastně vůbec nevím, co se tam dělo a jak to tam vypadalo.

Starám se o správné místo a úhel záběru, sleduji směr slunečního světla. Kontroluji kompozici, lidi sleduji jen jako postavičky na malé obrazovce. Ano trochu jsem to zbagatelizoval, ale částečně to tak je.

Přícházíme o ten skutečný, přímočarý prožitek. Ten, který si uchováváme pouze v naší paměti a máme z něj skvělý pocit. Používáme raději paměť elektronickou, a pocity chceme po ostatních, kterým se to snažíme prezentovat.

Nechci, aby lidé zahodili kamery a fotoaparáty. Chtěl bych, aby je dokázali odložit. A na otázku "A máš nějaké fotky ?" odpovědět "Nemám, ale bylo tam krásně, také se tam jeď podívat !".

A zážitky uchovávat hlavně ve své paměti. To je přeci to nejmodernější záznamové médium.

Příspěvek způsobil článek z idnes.
Zdroj:  http://mobil.idnes.cz/umberto-eco-kritizuje-chytre-telefony-dyp-/mob_tech.aspx?c=A120808_114803_mob_tech_LHR